Moje vzpomínky na Josefa Klepeštu

Josef Klepešta patřil k nejbližším přátelům mého strýce Antonína Bečváře. Nevím, kde se seznámili, Josef Klepešta, ač tělem i duší astronom, myslím, na univezitě nestudoval. Bydlel v Praze na Žižkově v Bořivojově ulice, v domě, který jeho rodina vlastnila a jehož součástí byla dílna či manufaktura na kartonové obaly, což jej, myslím, až do doby všeobecného znárodňování koncem 40. let, poměrně dobře živilo. Dům, kde Klepeštova rodina bydlela a který jsem jako dítě se svým strýcem nebo jeho ženou Klárou vícekrát navštívil, byl na žižkovské poměry poměrně honosný. Možná, že se se strýcem seznámili na Štefánikově hvězdárně na Petříně, se kterou byl Josef Klepešta celoživotně svázán a kterou jistě Antonín Bečvář také někdy navštívil.

Poprvé jsem pana Klepeštu uviděl při některém ze svých prázdninových pobytů u strýce na hvězdárně na Skalnatém Plese, kde jsem trávíval v letech 1946 až 1950 poměrně velkou část letních měsíců. Tuto slovenskou hvězdárnu Klepešta na pozvání strýce několikrát navštívil, samozřejmě až po skončení druhé světové války, a jistě se aktivně zúčastňoval tamních astronomických programů.

Po návratu Antonína Bečváře ze Slovenska do rodného domu v Brandýse nad Labem v roce 1951 byl Josef Klepešta v tomto domě častým hostem, a to nejen sám, většinou i se svou ženou Boženkou. Protože naše Vančurova rodina obývala v té době tentýž dům, byli jsme i my na těchto i jiných podobných návštěvách zúčastněni, hlavně při nedělních odpoledních kávových dýchánkách. Pamatuji se, že Josef Klepešta byl velmi zábavný společník, jedna historka následovala druhou a jeho žena Boženka mu v tom vydatně sekundovala. Jednou hledal Bečvář nějaký tenký materiál, ze kterého by zhotovil nitkový kříž v jakémsi optickém přístroji. Pomohl Klepešta: objevil, že se někde vyskytují v prodejnách vánočních ozdob sklenění ptáčci, z jejichž ocasů se dají podobná vlákna vypreparovat. Dodal tedy dva ptáčky, ale dokonce ještě i v kleci a s podrobným návodem na jejich krmení, ošetřování atd.

Někdy koncem padesátých let byla velmi výrazně viditelná kometa Arend - Rolandova a Klepešta u Bečvářů bydlel několik dní a pilně ji se strýcem fotografovali přístrojem na Bečvářově malé brandýské hvězdárně. Na tuto příležitost přijel do Brandýsa i Dr. Lubor Kresák z Bratislavy, někdejší mladší Bečvářův kolega ze Skalnatého Plesa.

Když se Antonín Bečvář po čtrnácti letech strávených na Slovensku vrátil do Brandýsa, jednou z jeho prvních starostí bylo koupit si dobrý klavír. Ten, který si nechal přistěhovat na Skalnaté Pleso, sice byl odtud opět odstěhován, ale zůstal na Slovensku, věnoval jej své tchýni paní Heftyové do Kežmarku. Bečvář tedy zajel do Prahy do prodejny firmy Petrof na Jungmannově náměstí. Tam jej upoutal krásný nástroj, netypicky zbarvený - byl vyroben jako jistící duplikát nástroje, objednaného odkudsi ze Švédska, ze světlého jasanového dřeva. Jeho cena ovšem přesahovala částku 100 000,- Kč, které si Bečvář na tuto koupi sebou vzal. Protože bylo nebezpečí z prodlení, o nástroj měli zájem i jiní kupci, zajel si strýc tramvají na Žižkov, od Josefa Klepešty si vypůjčil chybějících 25 000 korun a klavír hned koupil. Pro jisté

pochopení této historky je důležitá datace: rok 1952. Asi za půl roku se odehrála československá měnová reforma a z uvedených peněz by ani jednomu ani druhému nezbylo prakticky nic. Často na to oba s úsměvem vzpomínali.

Klepeštovi měli jednoho syna, Josefa, myslím, že byl narozen v roce 1918. Ten se astronomii nevěnoval, byl úředníkem kdesi na ministerstvu. V mládí hrál hodně na klavír, ale protože ho tato záliba přešla, tak poté, co se odstěhoval od rodičů, Klepeštovi hledali kupce pro jejich nástroj, velmi pěkné pianino. Nemuseli hledat daleko, koupil jej od nich pro mne můj strýc Bečvář. Pro úplnost ještě dodám, že ten zvláštní světležlutý jasanový klavír, o němž byla řeč, slouží teď jako nástroj pro koncerty v brandýském synagoze, pět minut cesty od Bečvářova někdejšího bydliště.

Po Bečvářově smrti v roce 1965 byl Klepešta velmi nápomocen Bečvářově ženě Kláře při vyřizování pozůstalosti i při jiných podobných příležitostech. Zprostředkoval také prodej Bečvářova brandýského dalekohledu pro hvězdárnu v Úpici. (Tam jsem jej viděl při své návštěvě tohoto ústavu v roce 2001, myslím, že jej ještě občas využívali pro fotografování.) Do Brandýsa jezdit nepřestal až do své smrti. Vzpomínám si ještě na jedno jeho vyprávění. Někdy koncem sedmdesátých let se očekávalo úplné zatmění Slunce, viditelné mimo jiné také ve Spojených státech. Na pozorování toho jevu jej do Států pozval jeho americký přítel - rovněž nadšený astronom, povoláním ovšem letec, což se ukázalo jako podstatné. Nebylo lehké tenkrát na podobné pozvání někam vyjet, i když Američan pochopitelně platil cestu. Po určitých peripetiích, kdy se věc již zdála panu Klepeštovi ztracená, přece jen získal výjezdní doložku, patrně v tom hrálo roli i to, že už se mu blížila osmdesátka. Do Ameriky se dostal, jenomže když se blížil čas onoho vzácného úkazu, byla obloha beznadějně zatažena. Přítel letec neztratil nervy, vzal automobil, zajel i s Klepeštou na nejbližší letiště, půjčil si letadlo, vzlétl, a zatmění pozorovali s mořem mraků pod sebou. Klepešta na to vzpomínal jako na nejhlubší zážitek svého života, maně se mu prý vybavila četba Dantova Pekla, na kterou si od mládí do té doby ještě nikdy nevzpomněl.

Vojtěch Vančura, 5. 7. 2022.